MVP Praha 23.3.2008
Asi týden před touto výstavou jsem začala chytat záchvaty beznaděje, šikanovala celé okolí nesmyslnými požadavky a monology na téma absolutního debaklu byly na denním pořádku. Našla jsem si na internetu informace o finské rozhodčí a na klidu mi nepřidalo zjištění, že posuzuje často naprosto jiné skupiny i plemena než mám já. Dala jsem na radu chovatelky a zkusila nové naředění kondicionérů. Koupání výstavní labutěnky krok po kroku si můžete prohlédnout ve fotogalerii, část Kolem výstav. Výsledkem našeho 3 hodinového snažení jsem byla naprosto unesena. Méně už ráno.
Giginkovi se nechtělo vstávat, dolovala jsem ho zpod peřiny, celou cestu na cvičák zlobil, na cvičáku nás vyzvedl Tonda s Petrou a Roxanou Výbornou a Gigi chtěl řídit, koukat z okna, zpívat, skákat, pusinkovat, boxovat a hlavně POŘÁD kňoural. Na výstavišti táhnul, běhal mi pod nohy, bál se Čau-Čaú. Poznal místo své loňské vystavovací premiéry a zdál se být doslova v rauši. Fascinoval mě pohled na ty klidné, hodné, mazlivé číňánky kolem, ten můj osel mě dovedl (=dovláčel) do bodu varu a nakonec jsem působila jako psychopatka, která škrtí svého psa ječíc na něj a v pauzách prohlašujíc, že tam nepůjde, že to je stejně prohrané. Příště si nechám předepsat nějaký zklidňující prostředek, aby mi bylo všechno tak nějak jedno a čas příjemně plynul. Ještě musím říct, že se moc nepovedla srst, nevím co, ale něco se mi pořád nezdálo, působilo to celé prostě divně. Pořád jsme česali a česali a česali. Až jsem si říkala, že bych se měla brzo přehlásit do čínského chocholatého bez srsti.
Moji melancholickou depresi ještě doladila prohlídka soupeřů. Jeden krásnější než druhý, každý měl něco jedinečného, neopakovatelného. Nádherně stavěný Muminek Next Germanika, heboučká srst Aróse, elegantní výraz Caynna Plyšový přítel a další mladí pejsci, které jsem si zálibně prohlížela i při akci v kruhu. Při prvním předvedení společného pohybu mi vypadl hřeben, který jsem pak rovnou podala Tondovi ven z kruhu, takže jsem měla Gerarda po každém pohybu více a více rozčepířeného. Zhruba ve chvíli, kdy byla posouzena první polovina psů jsem si všimla, že je nás v kruhu nějak málo. Rozhlížela jsem se, kam všichni zmizeli a naprosto nechápala situaci. Tonda na mě krčil rameny. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že by odchozí mohli mít VD a jeden z nich dokonce D. Nejsem odborník, ale mladíci se krásně předváděli, skoro jako dospělí, testem povahy prošli na výbornou, pohybově byli někteří slabší, ale jinak mi nepřišlo, že by mohli dostat horší než Výbornou. A už jsem rozjížděla představy o rozhodnutí o vítězi předem a jak je hrozné, že to dávají tak okatě najevo. A další pes z kruhu. A další. No to je konec. Nálada klesla pod bod mrazu, připadala jsem si tam jako komparz.
Nicméně jsem se na paní rozhodčí usmála, vybídla Gigiho k běhu tam a zpět, pak půlkolečko a šup na stůl. Tam jsem ho z rozčilení postavila obráceně. Paní rozhodčí si ale poradila rukou zkušené odbornice, vypadalo to spíš, že si s pejskem nenuceně hraje. Nejdříve mi vysvětlila, že můj pes má jako zatím jediný správně nasazený ocas a že proto není nutné mu ho dávat přes záda, že si lidé myslí, že je to nutné, ale u takovéhoto ocasu je to zbytečné (v nasazení ocasu se výrazně shodla s rakouskou rozhodčí, která nás posuzovala na první výstavě). Několikrát se nevěřícně zeptala, kolik že psovi je. To byla také věc, které jsem se bála na prvním místě. Třída mladých už je přeci jen více vážná, než štěňátka nebo dorost, kde se lecos promine a větší věkové rozpětí by nám mohlo uškodit, což ostatně předvedl v praxi Caynn, který je asi o 4 měsíce starší a kvality a vyspělost jsou daleko viditelnější. Ze stolu jsme odešli do postoje na zem, rozhodčí diktovala posudek a já jsem věděla, že jsme třetí. Pak ke mně přistoupil překladatel a řekl mi, ať zůstanu v kruhu, že jsem dnes první, kdo má V. Otočila jsem se na Tondu a podělila se s ním o radost z jisté V3. Z tolika kvalitních psů to bylo malé vítězství. Moc se mi líbí Muminek, obdivuji ho od první chvíle, kdy jsem viděla jeho fotky z klubové výstavy v minulém roce. Caynn je standartně nádherný pes. Byla to čest, být v takové společnosti budoucích šampiónů. Znám je oba a jejich výstavní výsledky jsou fantastické. A jak to bylo dál? Postoj na zemi, znovu test povahy - Gerardo po paní rozhodčí skákal, Muminek něžně a odvážně přičichl k nabídnuté ruce a Caynn s tváří pravého šampiona téměř nehnul brvou. To rozhodlo o jeho třetím místě. Od té chvíle jsem byla naprosto mimo. Prostě jsem nepřemýšlela, ale jednala. Pohyb tam a zpět ve dvojci, tady jsem ulítla a docela sekýrovala handlerku Muminka, takže pokud si tohle někdy přečte, moc se omlouvám, nebylo to myšleno, jak to vyznělo. Ale pohyb z toho byl krásný. A tenhle moment nikdy nezapomenu - rozhodčí na mě ukazuje a říká, že jsem první a podává mi ruku. Vyrazila jsem jen Thank you a musela se chytit za pusu. Když jsem čekala na kartičku CAJC, ještě za mnou přišla a řekla, že Gerardo byl nejlepší v pohybu a že má moc milou povahu. Snažila jsem se ještě u stolu říct handlerce Muminka, jak moc jejího psa obdivuji, ale myslím, že mi to nevěřila. Rozladění z porážky od úplně neznámého psa u lidí, kteří jsou zvyklí vyhrávat vídám častěji, to bylo vidět i na majitelce Caynna.
Posudek jsme dostali pěkný, opět samá pozitiva, pejsek se prý jeví jako velmi nadějný do budoucna, paní rozhodčí se líbila jeho srst (nechápu, byl jak koště), ale mohl by mít lepší krk, což se snad do budoucna zlepší (opět nechápu, protože nevím, co to znamená :o) Říkala jsem si, že sestavit z negativ, která kdy kdo dostal od rozhodčích jedince, bude to takový malý nepohyblivý chudáček s pěti nohama a dvěma hlavami se schyzofrenní povahou. Mimochodem, Roxanka dostala do posudku, že má pěknou povahu (v Budějovicích jí tam pan Jančík napsal, že je hysterická....)Finská i izraelský rozhodčí byli oba velmi, ale velmi přísní. Na tabuli jsem viděla samá VD, D a nebylo vyjímkou i Dostatečný.
O BOBa se běhalo u naháčů, soudcoval rozhodčí z Izraele. Přemýšlela jsem nad tím, že bych vyjevila celou pravdu, ale nechci čelit obviňování z toho, že neumím unést prohru. Ikdyž by každý rozumně myslící člověk měl pochopit, že s 10-ti měsíční labutěnkou se do BOBa chodí jen zúčastnit. Ve zkratce mohu napsat, že jsem poprvé byla svědkem CACIBa a BOBa, který vypadal jako domluvený a měla jsem tu čest (paráda, fakt paráda :o/) dělat komparz šampíčkovi ve fenčím provedení. Po skončení proběhly debaty o tom, zda vůbec vítězství BOBa lze považovat za právoplatné, když byla fenka přejmuta (její majitelka se dostavila k přejímce) až v ca 10:45, tedy dávno po skončení oficiální přejímky. Nakonec jsme si řekli, že my nejsem šampionky žampiónů a tudíž musíme dodržovat pozemské předpisy. Co si pomysleli ostatní se dozvídám jen z útržků, které napovídají, že jsme všichni byli účastni jednoho velkého divadla, které se nikomu nelíbilo, ale lístky na příští představení budou opět beznadějně vyprodány. A pro mě tím vzniklo jedno z největších kynologických zklamání se v člověku, kterého jsem považovala za čestného a zdravě soutěživého. Nahlodalo mě už pudrování a nanášení volumizačních prostředků na vítěznou fenu, ale zaplatit či domluvit si vítězství, to chce hodně zkaženou morálku. Tak, to je vše.
Mně by to bylo třeba i jedno, ale zase jsem doplatila na dobrou vůli se BOBa zúčastnit kvůli paní rozhodčí a ač pejsek spinkal schovaný v přepravním boxu, stejně se na něm únava a vyčerpání podepsaly. A nudilo ho to, to je to nejhorší, co může začínajícího výstavního psa potkat. Doufám, že se díky své úžasné hravé povaze přes tenhle "Děs na konec" přenese a na příští výstavě se bude zase tak šťastně smát a předvádět.
Fotky budou co nevidět, jen co mi je Tonda dodá. Takhle spinkalo moje broučátko po příjezdu domů: